Janov

Janov

Počátky obce bohužel nemůžeme sledovat  v   písemných dokladech, avšak se vší pravděpodobností lze soudit, že trvalé osídlení zde vzniklo někdy v první polovině 13. století v souvislosti s osidlováním pozemků litomyšlského premonstrátorského kláštera. Jde patrně o osídlení v druhé vlně premonstátorské kolonizace, kdy vedle slovanských osadníků byli povoláni také osadníci z Německa. 

Již sám název obce byl vždy německý, v první dochované zmínce z roku 1347 zní JANSDORPH, o dva roky    později JANSDORF. Je zajímavé, že německý název se používá i v pozdější době, dokonce v době pohusitské, kdy se psalo česky, používalo se počeštěné JANŠTORF, v roce 1547 JANSTORF, teprve od roku 1854 se ustálil název JANSDORF. Neznamenalo to, že Janov byl vždy osídlen jen německým obyvatelstvem, na jednom ze statků žil nějaký Šimon, řečený Šídlo a další. Rozsáhlost v předhusitské době nebyla značná. Známe tu dvůr o dvou poplužích, který v roce 1347 náležel litomyšlskému biskupovi, kterému obec jako poddanská náležela..

Z řemesel té doby známe kováře Henzlína, koláře Václava a vozku Václava. Za Janovem se táhly rozsáhlé lesy a na krajích byly včelí úly.  Jak šel čas, rozrůstal se nejen Janov, ale také majetek jeho obyvatel i když velmi rozdílně, půdy přibývalo na úkor lesů, ale časem došlo k jejich ochraně nehledě na to, že většina byla majetkem litomyšlské zámecké vrchnosti. V roce 1777 bylo v Janově vedle 63 sedláků, 10 zahrádkářů (malorolníků) ještě 13 chalupníků a 40 obecních chalupníků, kteří neměli pozemky žádné.

S postupující germanizací za vlády Habsburků a nešťastné Bílé Hoře se obyvatelstvo soustavně poněmčovalo, pomáhala tomu i škola. Během švédských vpádů do Čech se v Janově usídlil učitel Jan Todl a následovali další, Bartoloměj Heinz, Matyáš Heinz, Vít Spolwind, jeho syn Ignác Spolwind a další až do roku 1945. Nejdříve se vyučovalo v dřevěné chatrči, v roce 1791 byla vystavěna školní budova z kamene. V roce 1872 byla slavnostně otevřena nová škola na místě vyhořelého stavení č. p. 7, sloužící svému účelu dodnes.

Janov měl před koncem 18. století 156 domů převážně německých. Německý ráz obce posilovala vlastní farnost obnovená v roce 1785. Kostel sv. Filipa - Jakuba vyhořel nejprve v roce 1642, pak v roce 1861, při této obnově mu byla vystavena jiná věž. V Janově díky působení církevní správy nebylo nekatolíků, jen v roce 1837 se připomíná jediná rodina protestantská, v roce 1921 byli bez výjimky všichni katolíci a až v roce 1930 tu žili dva občané bez vyznání.

Majetkové rozdíly se neustále prohlubovaly a začalo přibývat stále více chudších obyvatel, vedlejších příjmů bylo málo a zemědělství nepostačovalo. Na začátku 16. století byly v Janově přadleny, které pracovaly pro litomyšlské soukeníky. Od 17. století si bylo přivydělat předením lnu a tkaním lněného plátna, které odebírali četní překupníci. Bohužel o tuto obživu začaly přicházet postavením tkalcovské továrny ve Svitavách. Nejvíce nemajetných a bezzemků žilo v osadách Mendryka a Gajer, které jsou v současné době součásti Janova.

Co se týče Mendryky, ta byla založena v roce 1817 a nazvána po manželce litomyšlského feudála Vratislava z Perštějna, španělce Marii Manrigue de Lara. Hrabě Jiří Kristián Valdštějn - Vartemberk tu v roce 1575 postavil lovecký zámeček a zasvětil ho patronu lovců sv. Hubertovi. V roce 1837 v Mendryce v 93 domech žilo 589 obyvatel.

Gajer byl založen jako chalupnická osada v roce 1663, kam se odstěhovali hlavně bezzemci z přelidněného Janova. V roce 1837 bylo v 35 domech 257 německých obyvatel. Již zmiňované tkalcovství procházelo v 19. století velkou krizí, nástupem bavlny a juty a také mezinárodním obchodem. Tak v roce 1874 propukla první obrovská nouze a hrozba hladomoru, která se opakovala v roce 1880, podpořenou katastrofální neúrodou brambor, pokračovala pak v dalších letech až do konce 19. století. V této době odcházeli lidé z Janova houfně na žňové práce do dolních Rakous, muži z Gajeru takřka do jednoho opouštěli domov a pracovali na stavbách železnic a různých montáží. Lidé využívali svobody a chodili za prací. Není divu, že v roce 1930 bylo v Janově méně obyvatel než před sto lety. Veškerý přírůstek obyvatelstva se stěhoval jinam, protože v Janově lidé nenacházeli obživu.

I přes bídu, která spravedlivě postihovala jak německé tak i české obyvatelstvo kolem Litomyšle, docházelo již od 19. století  k rozbrojům. Janov byl jako součást německého jazykového ostrova zvaného Hřebečska. Stal se cílem velkoněmecké agitace, která vyvrcholila Henlainovským hnutím. Scházeli se na schůzích, kde agitovali proti Československé republice a pro připojení k německé říši. Po Mnichovu v roce 1938 se Janov stal první hraniční obcí za Litomyšlí a byl jí až do osvobození Rudou armádou v roce 1945. Podle rozhodnutí velmocí pak bylo německé obyvatelstvo odsunuto a Janov se stal českou obcí osídlenou českými obyvateli.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.janov-sy.cz, na kterých najdete další informace.