Pustá Rybná

Pustá Rybná

Naši obec najdete na rozhraní Čech a Moravy asi 10 km jihozápadně od Poličky. Leží na autobusové lince Polička – Svratka. Návštěvníci jistě uvítají turistická značení, která je také bezpečně dovedou do Pusté Rybné. Z Poličky a Svratky vede červená značka, z Borové zelená. Celá obec leží v CHKO Žďárské vrchy. Pro nesporné přírodní hodnoty je vyhledávaným turistickým centrem.

V minulosti si zdejší kraj velmi oblíbila spisovatelka Tereza Nováková. Svědčí o tom romány s vesnickou tématikou. O Pusté Rybné prý řekla "není to vesnice vůbec pustá, ale velice krásná" a napříště vždy mluvila o Krásné Rybné.

Historie

Jméno vesnice
Ryb bývala hojnost v potoku Hlučálu, ale i v přítocích, proto RYBNÁ. Blízkost, lépe sousedství (v osadě Světy) Markrabství moravského - hranice je tvořena řekou Svratkou, dříve Švarcavou, proto MORAVSKÁ.

Počátek osídlení nedovedeme určit. Souviselo však jistě se založením Poličky 1265.

V starém popise diecéze pražské z r. 1344 - 1350 je v děkanátu Mýtském uvedena Moravská Rybná, Krouna, Svratka aj. Zápis v zemských deskách s datem 8. 6. 1392 uvádí mezi 58 vesnicemi k Rychmburku patřícími rovněž ještě Moravskou Rybnou.

Roku 1456 J. Pardus z Vratkova popisuje opět panství rychmburské, ale Moravskou Rybnou, Kamenici a Schonau vede jako vesnice vesměs pusté. Schonau již nikdy nebyla obydlena, oběma ostatním vesnicím zůstalo ono "pusté" až do dnešních dnů.

O časovém úseku mezi oběma zápisy nemáme přesných zpráv a pohybujeme se v oblasti spekulací. Zdá se však, že nejpravděpodobnější čas zničení jmenovaných obcí kráčí ruku v ruce opět s událostmi v Poličce. Zjara 1421 dobyl Poličku Jan Žižka. Ještě týž rok, a to 19. listopadu 1421 vydrancovala Poličku vojska uherského krále Zikmunda, město vypálila a 1300 lidí pobila. V tu dobu řádilo vojsko i ve všech vesnicích.

R. 1474 kupuje Polička některá práva již v Pusté Rybné. Tím právě asi začalo úsilí o vliv v této oblasti, mezi panstvím rychmburským a poličským. Od tohoto roku je třeba pak rozlišovat Pustou Rybnou část náležející Poličce a Pustou Rybnou část náležející panství rychmburskému. Pravý břeh potoka Šonavy ( přitéká od Pusté Kamenice a jméno mu dala zničená ves ) a pravý břeh Hlučálu patřil pod panství rychmburské, obecním zřízením pod Březiny. Levé břehy spravovalo město Polička.

Po skončení třicetileté války se poličští starali o prosperitu svých držav. Roku 1660 obnovují v Pusté Rybné sklářskou huť, ač není jasné, kde a kdy bývala prvá. Byl to jediný průmyslový, či manufakturní podnik v celé dlouhé historii obce. Využívalo se zde poměrně dostupné suroviny, křemene a i dostatku paliva. Huť pracovala 40 let, vyrábělo se sklo pro běžnou potřebu, ale i sklo malované a broušené, které se vyváželo do mnoha zemí. Po sklárně zůstala památka v podobě odpadních slitků, ale i dosud jsoucích příjmení obyvatel, jež prozrazují, že sklářští mistři nebyli místní a slovanského původu.

18. století přineslo velikou konjunkturu v pěstování a zpracování lnu. Jedním z důsledků byl i nárůst počtu obyvatel a zakládání nových osad, dnes by bylo možno říci "satelitních sídlišť". Osady dotvořily celkový vzhled a charakter obce. Postupně vznikly osady a samoty Betlém, Blatina, Damašek, Chalupy, Kobylí, Kamení, Polsko, Odřenec, Pavlásky, Světy a Zlomy.

Kobylí - spekuluje se, že osada byla ve výše uvedené době pouze znovuvzkříšena. V 11. a 12. století zde měla být tzv. "kobylí louka", vlastně rozmnožovací stanice koní, tolik potřebných pro různá tažení.

Toleranční patent Josefa II. 1781 odhalil kolik tajných českých bratří zde přežilo protireformaci. O osmiboké stodole, jež je opravena a tvoří jednu z dominant obce se traduje, že byla prvním shromaždištěm tolerovaných církevníků a místem vysluhování svaté večeře páně pod obojím způsobem.

Myšlenky Velké fr. revoluce se odrazily nejen zde, ale i celém kraji. Přesto je třeba vědět, že vzpouru vedl náš Jan Makovský. Spisovatel Václav Kaplický se zabývá touto rebelií v historickém románu Rekruti, prvé vydání vyšlo v padesátých letech minulého století, s následnými reedicemi. Literární pozornost obci dává i Tereza Nováková v románu Drašar a Jiří Šmatlán.

Století 19. můžeme nazvat stavitelským. Vzniklé stavby určují vzhled obce do dnešních dnů. 1838 církev řím. katolická nahrazuje letitou dřevěnou hřbitovní kapli novým kostelem sv. Bartoloměje. O čtyřicet let později přišla na řadu výstavba školy, iniciovaná potřebou důstojného stánku vzdělanosti. Do té doby byla škola rozdělena dle církevní příslušnosti dětí. Stavba pokroková, velká, převyšující podobné v okolí. Psal se rok 1879. Za pouhých 10 roků se staví kostel protestantský otevřen roku 1890. Příslušná fara vznikla až začátkem minulého století, za přispění švýcarských bratří ve víře. Podmínkou daru bylo i hrázděné zdivo, čímž máme v obci i kousek alpské architektury. Kostel třetí vznikl v letech 1968 -1970, je to modlitebna Bratrské církve baptistů, v osadě Chalupy.

Nemůžeme pomlčet o životní úrovni, lépe však, bídě našich předků. Příkladů je nespočet, nejilustrativnější je však emigrace. Často celé rodiny riskovaly dlouhou cestu ku moři a zvláště po něm. Amerika dávala naději na lepší život. Od roku 1862 se za 60 let odstěhovalo z této vsi jen do USA 317 lidí, nemluvě o odchodech do zemí dalších. Demografická křivka však zůstávala nedotčena vlivem značných populačních přírůstků. Počet obyvatel se na přelomu minulého století pohyboval v řádu jednoho tisíce. Potvrzují to i údaje o odvedených a nastoupivších do rakouské armády v I. svět. válce. Těch prvních 165, druhých 159, obětí 25.

Nově nabytá svoboda nepřinesla podstatnou změnu do životního stylu ani úrovně drobných chalupníků a příležitostných dělníků, což byla nejpočetnější skupina obyvatelů. Přesto obcetvorná činnost byla zde veliká. Rozvoj školství, peněžnictví, kultury to vše postavilo drsnou a chudou obec na vysoké příčky žebříčku uznávaných hodnot. Byl založen hasičský sbor, divadelní spolek Vrchlický, Kampelička a Škola hospodářská.

Během II. světové války se obec postavila na odpor proti německé nadvládě. Roztroušená zástavba a vlastenectví byly základními předpoklady odboje. Pracovali proň téměř všichni. Pustá Rybná se stala útočištěm, jak ruských tak anglických partyzánů. Naší vesnici hrozilo vyvraždění a vypálení. Bohudík, se podařilo tehdejšímu starostovi Frant. Petrášovi s vynaložením veškeré své statečnosti, přesvědčit velitele Gestapa o naprosté nevině Pusté Rybné.

Konec války, očekávaný s obrovskými nadějemi, přinesl obci první symptomy útlumu. Do konce r. 1946 odešlo 300, většinou těch nejchudších, do pohraničí. Od té doby počet obyvatel pomalu, ale stále klesá. Narostla dlouhá řada chat, mnohé chalupy dostaly punc "rekreační". Ves naplno ožívá vlastně jen v létě, kdy zde bývá i mnoho městských dětí na již tradičních táborech. Příznivé zimy přivádějí často běžkaře, neb zdejší náhorní plošiny jsou přímo určeny pro jakékoli lyžařské umění.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.pustarybna.cz/, na kterých najdete další informace.