Dřevčice

Dřevčice

Historie
Kdy byla obec založena, nevíme. Ze jména obce Dřevčice = ves lidí "Dřevcových" můžeme usoudit, že je založil nám neznámý Dřevec - zřejmě knížecí družiník. První písemný doklad k obci Dřevčice se vztahuje až k roku 1052. Dřevčice jsou poprvé jmenovány ve falzu z 12. století (nahrazující ztracený doklad (!?)) mezi vesnicemi, které věnoval Břetislav I. v polovině 11. století staroboleslavské kapitule při jejím založení - "Brecizlaus dux ecclesiae Boleslav donat villam Dreucici."

Někdy v průběhu 14. století, zde vzniklo vladyctví s tvrzí na východním konci vsi. Z roku 1332 pochází první zmínka o majiteli, připomíná se jakýsi "Bartho (zřejmě Bartoloměj) Kokot ... in Drzewczicz" - nedochovalo se o něm nic víc než zajímavé jméno.

Od něj pak okolo r. 1374 koupil Dřevčice s okolím Jindřich z Bělé - "Henricus de Biela" To by vysvětlovalo skutečnost, že o několik let později (v r. 1382) od něj za 2750 kop pražských grošů odkoupil ves Dřevčice s opevněním a všemi dvory a vsí Popovice, se všemi právy a příslušenstvím, olomoucký biskup Petr III., který připojil celé zboží Dřevčice k menzálním statkům olomouckého biskupství. Za jeho následníka biskupa Mikuláše zboží uchvátil biskupův nepřítel Aleš z Cimburka. Ten využil zmatků okolo sporu krále Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna, Dřevčice obsadil a držel neoprávněně až do r. 1392, kdy dokonce na ves "de Boemia de Drzewycze" převedl věno své manželky Anežky. Na přímý zásah krále Václava IV. však bylo nakonec v dubnu 1996 celé zboží vráceno zpět olomouckým biskupům, vše - obsazená tvrz i statek ("sessione Drzewczicz").

Olomoucký biskup Mikuláš z Rýzmburka dokonce r. 1397, krátce poté co při zdejším farním chrámu vykonal podací právo, na tvrzi zemřel. Jeho nástupce Jan XI. Mráz pro "veliká vydání biskupství z předešlých let" zastavil okolo r. 1400 (snad 1406) výnosné panství Dřevčice Beneši z Choustníka a jeho manželce Maně. Tuto zástavu ve výši 320 kop grošů od Benešovy vdovy Many vyplatil druhý Janův nástupce a budoucí pražský arcibiskup Konrád z Vechty.

Peníze na to mu dal Janek z Chotěmic na Fürstenštejně - vratislavský hejtman, který za tuto a další půjčky získal r. 1414 na Dřevčice zástavní zápis ve výši 680 kop grošů. Mimochodem - tyto a další peníze šly do Říma za Konrádovo potvrzení v biskupství. Konrád z Vechty se r. 1421 veřejně přihlásil k husitství a byl téhož roku dán církví do klatby a současně pozbyl "všech statkův v Čechách". Toho využil Frycek z Vyšehořevic opanoval Dřevčice a držel je do r. 1422, kdy je obsadil Jetřich Tluksa z Vrábí a držel protiprávně až do roku 1437.

Protože by je musel nakonec vrátit původnímu majiteli Janu z Chotěmic na Fürstenštejně, odkoupil na další čtyři roky jeho zástavní spravedlnost za 700 kop grošů, jmenovitě (upraveno) "tvrz Dřevčice s dědinami ..., rolí, s rybníky, s lesy, s luhy v Lebloviczích a v Hošti, s lukami, s rybáři, s tóněmi na Labi, s vinicí se vším v Dřevčicích a druhú v Popovicích is lidmi úročními ... v tých všech ..., i s tím platem kněžským, ježto k Starému Boleslavi přísluší neb na hrad Pražský" s tím, že po jejich uplynutí mu Janek peníze vrátí a přidá 40 kop grošů navíc za náklady spojené s opravou za husitských válek zpustlé tvrze.

Janek z Chotěmic, "nemaje peněz", nikdy od Vrábských Dřevčice nevyplatil. Za těch dob tvrz a dvůr pro neopravování velmi "na stavení scházela a pustla" a "zeď okolní i na tvrzi se na dvé velmi škodně rozpadla". Proto roku 1444 schválil olomoucký biskup Pavel z Miličína změnu zástavy ve prospěch Vrábských. Nejdříve na čtyři roky s tím, že původní dluh 700 kop grošů se zvýší o dalších 40 kop, které Vrábští vynaloží na přestavbu tvrze. Text vlastní zástavy je součástí listiny, v níž se však neuvádí dřevčické sídlo jako tvrz, ale přímo jako hrad. Tluksové potom opravdu tvrz opravili a na majetku hospodařili, dokonce založili nový rybník ve vsi.

Všechny náklady se samozřejmě do výše zástavy započítávaly, takže r. 1453 již hodnota zástavy činila 930 kop grošů, což byla suma, kterou na její vyplacení neměl ani další biskup Jan. Po smrti Diviše se Dřevčice dostaly Janovi mladšímu. Když i tento před r. 1469 zemřel, dědili Vrabí i Dřevčice jeho synové Václav, Aleš, Hynek, Jan a Hašek a dcery Žofka a Jitka. Těm na žádost Jitky z Holovous, jejich tety, král Jiří z Poděbrad roku 1469 Dřevčice potvrdil, což učinil taktéž r. 1472 i král Vladislav Jagellonský s dodatkem, že zastavený majetek nesmí být vyplacen, jedině po smrti dvou nejstarších sourozenců Václava a Aleše. Václav jako nejstarší pak spravoval oba statky (Vrábský i Dřevčice) až do své smrti, po něm převzal dědictví Hynek. (O Alešovi již není zpráv.)

Protože zástavní právo měli na Dřevčice jen nejstarší dva bratři a hrozilo, že je může kdokoliv vyplatit, snažil se Hynek o převzetí dřevčického majetku do své zástavy, což se mu r. 1500 podařilo i s dohodou, že zástavu mohou vyplatit pouze olomoučtí biskupové. Poté r. 1503 došlo k další dohodě, ve které se biskup Stanislav I. Thurzo zaručil, že se majetek nebude za biskupova života vyplácet. Po Stanislavově smrti však dohoda pozbude platnosti a budoucí biskup i kapitula mohou statek opět vyplatit. Roku 1524 došlo k další dohodě a biskup Stanislav přenechal zástavní právo na tvrz a statek Dřevčice také synovi Hynka Vrábského - Janovi. Vlastní převedení zástavy z Hynka na Jana se pak uskutečnilo r. 1529.

Po Hynkově smrti (mezi léty 1531-1536) Jan převzal dědictví. Poté věnoval mnoho úsilí o vykoupení zástavy a odkoupení majetku od olomouckého biskupství a dokonce získal podporu krále Ferdinanda I., který se u biskupa Stanislava listy z března a června 1537 přimlouval za odkoupení zástavy či alespoň o její převedení na oba Janovy syny Hynka a Karla. Bezúspěšně. Janovi se pak podařilo od biskupa Marka Khuena z Olomouce zajistit r. 1553 převedení zástavy alespoň na syna Hynka a roku 1554 zemřel.

Byl pochován v dřevčickém kostele sv. Bartoloměje. Jeho smrtí došlo ke zkomplikování situace. Nejvážnějším byl jistý Valentin Sauerman z Jalče, který již 18. dubna 1555 požádal biskupa o propuštění či odprodej "uprázdněného" manského statku Dřevčice. Den nato - 19. dubna 1555 psal biskupovi český místodržící Ferdinand Tyrolský, druhorozený syn krále Ferdinanda I., a přimlouval se za Sauermana s tím, že prý opraví rozpadlé budovy. Biskup Marek Khuen však čestně dostál slovu a dřevčické zboží zástavně převedl na Janovy syny Hynka a Karla.

Bratři Vrábští však, po více jak stoletém držení Dřevčic, považovali zboží za rodový majetek. Žádali proto Maxmiliána II. prvorozeného syna císaře Ferdinanda I. a od září r. 1562 korunovaného českého krále, o zaručení pokojné držby dřevčického statku, který patřil již jejich předkům. Znovu uplynulo několik let, během kterých se Vrábským podařilo vyřešení sporu oddálit, i když bylo předem jasné, jaký nakonec bude výsledek.

Úředníci rozhodli ne o dřevčickém majetku, ale odebrali Vrábskému jeho statek Vrábí! Jako záminku zvolil skutečnost, že Hynek i jeho bratr opomenuli po smrti panovníkova otce císaře Ferdinanda I. učinit manskou přísahu, proto byl r. 1573 jejich vrábský statek provolán za odumřelé léno. Na dvorském soudu 4. dubna 1573 bylo stanoveno, že Hynkův vrábský statek propadl, nicméně s Hynkem bylo "milostivě jednáno". Císař mu ponechal "polovici statku k užívání do konce života" a když Hynek zaplatil 8000 zl., ponechán mu byl celý jako zástavní statek včetně Dřevčic. Maxmiliánův nástupce Rudolf II. dne 20. listopadu 1576 opětovně za 2000 zlatých povolil Hynkovi užívat doživotně oba statky (s výjimkou lovu zvěře). To však Hynek nedodržoval a proto byl za porušení úmluvy z r. 1547 (podepsané jeho otcem) o zákazu lovu na svém území dokonce v lednu 1584 ve vězení.

V této době se další olomoucký biskup Stanislav II. Pavlovský opětovně domáhal vyřešení dřevčické otázky a znovu nabízel výměnu Dřevčic za jiný komorní statek. Hynek zemřel 24. dubna 1584 a byl rovněž pochován v dřevčickém kostele sv. Bartoloměje. Připojením majetku Vrábských se brandýské panství takřka zdvojnásobilo. Pro Dřevčice to mělo za důsledek hlavně ztrátu rezidenční funkce tvrze (i když s tou to bylo v poslední době již všelijaké). Další historie obce se potom podobá historii okolních statků, které byly připojeny k Brandýsu.

Dřevčice stejně jako celé okolí nesmírně utrpěly za třicetileté války. Roku 1628 (1630?) byla vesnice s kostelem i tvrzí vypálena. Dřevčická tvrz tehdy se všemi hospodářskými budovami do základů vyhořela, byla však i s dvorem znovu vystavěna - "dříví potřebné připlaveno z panství Pardubského, na tvrz, ratejnu, konírny a komory dvě kopy a 30 kmenů. Tvrz byla kryta šindelem."

R. 1638 žádal brandýský hejtman Václav Hendrych Dejm ze Stříteže královskou komoru "za hřeb šindelní k zapobíjení tvrze Dřevčic". Tehdy byla snad dokončována novostavba, jejíž rozsah a ráz dosud zčásti dosvědčují její zachované zbytky. Tvrz měla lichoběžníkový půdorys, byla ohrazena vysokou zdí se zaoblenými nárožími a obehnána vodním příkopem. Mohutná obytná budova byla situována v nároží areálu vpravo od brány.

V 18. století byla tvrz upravena na barokní špýchar, potom na sýpku kontribučensko-obilního fondu. Dřevčický dvůr byl potom jako jediný z dominikálních dvorů brandýského panství ponechán ve vlastní režii i po provedení rabizace v. l. 1777 - 1785.

Rozvoj obce nastal až po roce 1790, kdy se rozparcelovaly panské pozemky na díly a začali na nich hospodařit obyvatelé obce. Slibný vývoj byl přerušen v roce 1809, kdy 20. září "v čas velikého větru znamenitá ves Dřevčice vyhořela - celá kromě chrámu, fary a zvonice". Obce se samozřejmě dotkly i obě světové války. Mnoho mužů ve válce padlo. Byly i historické škody - v r. 1917 byly, kromě jiného, zrekvírovány dva starobylé zvony ze zvonice, ty se však po válce naštěstí vrátily zpět.

Kulturní život v obci byl v období mezi první a druhou světovou válkou velmi bohatý, kulturního dění se účastnili Sokolové, Baráčníci, Hasiči a Sportovní klub. Sokolové pořádali veřejná vystoupení, pravidelná cvičení, zájezdy po vlasti i do zahraničí. V r. 1927 měla obec sokolská činných 93 členů (59 mužů a 34 žen). Společně s baráčníky a hasiči sehráli mnoho divadelních vystoupení.

Obecní knihovna byla založena v r. 1920. Do svého fondu zahrnula i původní hasičskou knihovnu založenou v r. 1905.

Památky

Farní chrám sv. Bartoloměje
Byl původně malý románský kostelík z 11. - 12. století. Chrám byl založen na návrší nad údolím Vinořského potoka. Kolem něho býval hřbitov, v r. 1856 zrušený. Vedle Dřevčic byly původně ke kostelu přifařeny ještě Popovice, Jenštejn a Vrábí. Kostel byl během třicetileté války vypálen.

Tvrz
Leží na samém konci obce při silnici z Prahy na Brandýs nad Labem. V současné době patří mezi několik málo historických památek ve zdejší oblasti, které přežily husitskou revoluci, třicetiletou válku a éru "ochrany památek" v užívání zemědělských družstev při budování socialistické společnosti.

Zvonice
Dominantou obce je třípatrová hranolová zvonice z roku 1695. Je postavena na základech původní kaple sv. Floriána, patrona hasičů, jehož sochu lze spatřit ve výklenku nad vchodem. Zvonice má obdélný půdorys, fasády jsou členěny zdvojenými nárožními pilastry. Ve zvonovém patře jsou tři velká půlkruhově zaklenutá zvuková okna (původně byly čtyři, ale jedno je nyní zazděno a je v něm ponecháno pouze malé okénko).

Kapličky
V katastru obce se nachází šest kapliček. Pět bylo postaveno v roce 1680 - 1690 jako součást tzv. Svaté cesty a lemovaly starou cestu z Prahy do Staré Boleslavi na památku poslední cesty knížete Václava. Po této cestě podle pověsti vezli mrtvé tělo knížete Václava z Boleslavi do Prahy. Díky tomu, že toto místo bylo svázáno s českými dějinami, navštěvovali jej i věřící jiných vyznání.

Šestá kaplička u hostince byla postavena v r. 1803 a do tzv. Svaté cesty nepatří. Narozdíl od ostatních kapliček, původně vyzdobených pouze obrazy, v ní stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Kaple stojí na místě, kde stávala původní hasičská zbrojnice.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.drevcice.cz/, na kterých najdete další informace.