Škvorec

Škvorec

Historie
Obec Škvorec se připomíná v písemných pramenech poprvé k r. 1279 (Domaslaus ... de Squorz).

Zakladatelem a zřejmě i stavebníkem škvoreckého hradu (castrum), který je ale výslovně doložen až k r. 1404, byl pravděpodobně na konci sedmdesátých let 13. století významný dvorský a zemský úředník Domaslav, královnin stolník (1232), královnin číšník (1263-1269, 1279) a nejvyšší komorník (1267 až 1278). Ze stavební činnosti tohoto vlivného šlechtice se na škvorecké ostrožně dodnes dochovala jen hluboká hradní studna vytesaná do žulové skály poblíž původního raně gotického paláce, který stával v místech dnešní školy.

V druhé polovině 14. století vlastnili škvorecký hrad pražští Olbramovicové. Z nich Olbram Menhart (zemřel kolem r. 1388) jmenoval už v roce 1354 faráře ke kostelu na Horkách, které patřily ve 14. století ke Škvorci. V souvislosti se Škvorcem se Olbram Menhart - od r. 1356 rychtář na Novém Městě pražském a v l. 1373 -1380 purkrabí na Vyšehradě - uvádí k r. 1385 jako Olbram na Škvorci (in Skworecz) a v jedné listině z r. 1385 jako Olbram Menhart ze Škvorce (de Skworecz). Společnými majiteli škvoreckého hradu pak byli Olbramovi synové Olbram, Pavel a Václav, z nichž vynikl ve veřejném životě především Olbram ze Škvorce.

Od r. 1377 studoval na právnické fakultě pražské univerzity, v r. 1379 dosáhl hodnosti pražského a vyšehradského kanovníka, v l. 1389 - 1396 byl proboštem u sv. Apolináře na Novém Městě pražském a současně zastával také od r. 1389 významný úřad kancléře králova bratra Jana Zhořeleckého. Životní kariéru završil Olbram (Volfram) ze Škvorce 31. ledna 1396, kdy jej papež Bonifác IX. dosadil na pražský arcibiskupský stolec (1396 - 1402).

Z jeho bratrů Pavel vykonával úřad purkrabího v Týně nad Vltavou (1397) a Václav si v r. 1396 vysloužil v královských službách 500 hřiven stříbra. Tyto úspěchy škvoreckých Olbramoviců ve veřejném životě se brzy promítly i do jejich stavební činnosti na otcovském hradě ve Škvorci, jehož starý raně gotický palác již nevyhovoval dobovým požadavkům jeho majitelů na přelomu 14. a 15. století.

Stavebně historický rozbor dochovaných zbytků hradu ve Škvorci prokázal, že kolem r. 1400 Olbramovici hradní areál podstatně rozšířili a obohatili jeho zástavbu o další objekty. Naproti starému raně gotickému hradu vystavěli v této době protáhlou věž s hrotitou bránou a úzkou a nízkou brankou pro pěší, které zabezpečili padacími mosty přes nově prokopaný vodní příkop. Nad příkopem, východně od vstupní věže, vybudovali gotický palác s kaplí, jejíhož kaplana Václava připomínají soudní akta pražského arcibiskupství k r. 1404. Výstavbou nového hradního paláce vznikla tak na Škvorci spolu se starým hradem ze 13. století dvoupalácová dispozice.

Škvorecký hrad vlastnil arcibiskup Olbram ze Škvorce spolu s bratry Pavlem a Václavem až do 2. května 1402, kdy zemřel. Po arcibiskupově smrti se oba bratři o škvorecký majetek rozdělili. Václavův podíl, rentu ze škvoreckého hradu, polovinu místního dvora a část vesnic, koupil pak v r. 1411 Jan Nicielen z Prahy a před r. 1418 přešla tato část statku na Jana z Klučova. Druhou polovinu statku si ponechal Pavel ze Škvorce a vlastnil ji až do své smrti (po roce 1418). Vdova po něm, Eliška se před r. 1422 provdala za Jana Ohništka z Ohnišťan a ten zřejmě využil politické situace a přivlastnil si i druhou část škvoreckého statku. V r. 1426 porušil však Ohništko sněmovní mír a v souboji zabil v Praze bývalého souseda Prokopa Trčku z Květnice. Za tento trestný čin byl postaven před soud a sťat. Podruhé ovdovělá Eliška se brzy dostala do dluhů. Ty ji donutily k tomu, že ještě téhož roku prodala rentu ze Škvorce, Hostyně a polovinu městečka Úval Prokopu Bervíkovi z Malešic. Nedlouho poté byl Bervík nucen prodat rentu Vilémovi z Kounic a ten ji odprodal v r. 1431 majiteli Škvorce Petříkovi Olbrámkovic, vnuku Prokopa Černého, zvanému zkráceně Olbrámek, takže se celý škvorecký statek dostal opět do majetku pražských Olbramoviců.

Jako majitel Škvorce se Olbram zúčastnil svatomartinského sněmu v r. 1433. V r. 1435 byl však Petřík už pánem na Hostyni, zatímco Škvorec držel jeho švagr Jan (zemřel před r. 1457). Janův syn Mikuláš vlastnil škvorecký statek, k němuž patřily hrad s poplužním dvorem a vesnice Škvorec, část Úval, vesnice Horky, Křimín, Skřivany a podací právo na Hradešíně a jeho díl v Horkách, pouze do r. 1462, kdy jej prodal královskému prokurátorovi Čeňkovi z Klinštejna a jeho manželce Kateřině z Okoře.

Čeněk z Klinštejna, další významný majitel Škvorce, byl původně purkrabím Pražského hradu (1451-1461), pak vyšehradským purkrabím (1467-1479) a řadu let až do své smrti zastával úřad královského prokurátora (1457-1481).

Po Janově smrti kolem r. 1509 zdědil Škvorec jeho bratr Zdeněk Škvorecký z Klinštejna, který se až do r. 1527 často soudil se sousedy, měšťany a dokonce i s nejbližšími příbuznými. Se sousedy se s oblibou soudil i Zdeňkův syn Jindřich Škvorecký z Klinštejna, jenž padl v Uhrách v bojích proti Turkům.

Novým pánem na Škvorci se stal v r. 1522 bratr Jindřichovy matky Markéty Smiřické Zikmund Smiřický ze Smiřic, který staré nevyhovující hradní objekty přestavěl kolem r. 1545 na reprezentativní renesanční zámek. Při této rozsáhlé přestavbě vybudoval pravděpodobně kolem téměř pravidelného obdélníkového nádvoří západní křídlo zámku s arkádami, budovu při východní straně nádvoří a také ostatní starší části tohoto objektu upravil v renesančním slohu.

Při dědickém řízení po Zikmundovi Smiřickém ze Smiřic (zemřel roku 1548) se jeho synové rozdělili o velký rodový majetek tak, že Jaroslav dostal Škvorec, Albrecht Náchod a Miletín a Jindřich Hrubou Skálu a Hořice. Přebývaje na Černém Kostelci, rozšiřoval Jaroslav koupěmi svůj majetek. R. 1567 koupil městečko Říčany s opuštěným zámkem a vesnicemi k němu příslušejícími (Radešovice, Přestavlky, Otice, Zděbrady a Nesvačily) za 9.500 kop grošů míšenských. R. 1579 opět koupil od Ferdinanda z Rensperku Uhřiněves se zámkem a vesnicí Pnětluky za 28.500 kop míš.

Koupěmi a dědictvím se dostalo do vlastnictví Smiřických celkem 12 panství a rod se stal jedním z nejbohatších v Čechách. Nedlouho před r. 1560 přešel pak Škvorec na Albrechta, který k němu přikoupil Hostyn. Po Albrechtově smrti v r. 1566 zdědili škvorecké panství jeho nezletilí synové Václav a Jaroslav, z nichž Jaroslav předčasně zemřel roku 1570. Václav Smiřický, dědic Náchoda a Škvorce, často pobýval na Škvorci a zde také v r. 1593 zemřel. Škvorecké panství zdědil syn Albrecht Václav (zemřel r. 1614) a po Albrechtově smrti jeho strýc Albrecht Jan, jenž v r. 1615 přikoupil křenické panství.

Jak potvrzují fideikomistní spisy z r. 1618, měl Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic na škvoreckém zámku k dispozici klenutou tzv. kamennou síň, panské pokoje a také větší zbrojnici. V ostatních částech zámku byly kanceláře a pokoje vrchnostenské správy a v přízemních prostorách měla vrchnost různá hospodářská zařízení.

Albrecht Jan se narodil v r. 1594. Získal na tu dobu znamenité vzdělání a celou silou své mladistvé a ohnivé duše přilnul k povstání českých stavů v bouřlivém r. 1618. Zúčastnil se činně pověstné defenestrace dne 23. května 1618. Pro tuto aktivní účast, jakož i pro velké jmění a váhu svého rodu, byl navzdory svému mládí o dva dny později zvolen za jednoho „z direktorů zemských ve stavu panském.“

Jako zvolený direktor počínal si rázně, rozhodně, nelekal se žádných překážek, nelitoval žádných obětí. V celé tehdejší panské společnosti bylo málo jemu podobných, či dokonce byl jediný, kdo byl pro své přesvědčení připraven obětovat majetek i život.

Rovněž 18. září 1618 ujal se slova, promlouvaje o poměrech náboženských. Když se pak zhatili naděje na slíbenou pomoc od Slezska, jehož vojsko již táhnoucí s 1.500 koňmi a 3.000 pěšáky, se vrátilo zpět, tehdy mezi stavy po té zprávě 19. září 1618 nastalo veliké zklamání.

Pan Albrecht se sám osobně vypravil dne 29. září 1618 do ležení českého vojska k Plzni, kam již před tím odešlo 1100 pěších vojáků. V českém vojsku se však brzy začaly rozmáhat nakažlivé nemoci, jež byly následkem nezdravého ubytování vojska a nedostatečného stravování. Před Budějovicemi rozstonal se i Albrecht na zimnici a ač byl převezen do Prahy, 18. listopadu 1618 ve svém domě na Malé Straně ve věku 24 roků umírá. Tato neočekávaná smrt ho zastihla krátce před svatbou se sestrou Fridricha, kurfiřta na Rýně.

Z Prahy byl s knížecí pompou a za přítomnosti velikého zástupu lidu všech tří stavů i poddaných dovezen na Černý Kostelec a tam v zámeckém kostele ke svým předkům pochován.

Z rodu Smiřických zůstal ještě bratr Jindřich, ale ten byl "rozumu mdlého" a nezletilý, proto se nemohl ujmout správy tak rozsáhlých statků.

O rozsáhlé statky, jež po sobě zanechal, nastal spor mezi sestrami Alžbětou a Markétou. Alžběta byla z rozhodnutí otce mnoho let vězněna v rohovém pokoji na hradě Skála z trestu za to, že věnovala svoji lásku panskému kováři, což si rodina pokládala za neodpustitelnou pohanu. Historie jejich vztahu byla mnohokrát literárně zpracována, zde snad jen tolik: Bohatá Alžběta se zamilovala do syna panského kováře. Když se milenecký vztah prozradil, vypověděl na mučidlech kovářský synek, „že byl Alžbětinou zlou mocí sveden“ a tím zpečetil svůj i milenčin osud. Alžběta byla jako příslušnice šlechty „pouze“ uvězněna, kovářský synek popraven.

Mladší sestra Markéta Salomóna byla provdána za Jindřicha Slavatu z Chlumu a Košumberka. Chtěla dosáhnout poručnictví nad svou sestrou a dala ji odvézt ze Skály a uvěznit na hradě Kumburku u Jičína. Smrtí bratra Albrechta Jana se vlastně stala jedinou dědičkou nesmírného panství, pokud by byla ustanovena poručnicí Jindřicha Jindřicha.

Albrecht Jan sice pominul starší sestru ve své závěti, avšak ta se nijak nezamýšlela vzdát svého dědického práva. Do běhu událostí zasáhl dobrodružný rytíř Ota z Vartemberka. Vnikl na hrad Kumburk, vyprostil Alžbětu z vězení a pojal ji za choť. Odstěhoval se pak na Jičín a ujal se tu správy statků, které považoval za své oprávněné dědictví.

Markéta Saloména Slavatová proto ihned zahájila spor o smiřické dědictví. Její manžel Jindřich Slavata využil svého vlivu u králova dvora a vznesl žalobu k zemskému právu. Ota z Vartemberka byl povolán do Prahy a zde uvězněn. Soud rozhodl, že je právo na straně Slavatově, i poslal s ním posly do Jičína, aby přiměli Alžbětu k opuštění zámku, a kdyby se soudnímu rozhodnutí protivila, aby ji uvěznili, popřípadě odevzdali katu.

Alžběta nebyla ochotna podrobit se tomuto soudnímu rozhodnutí. Doufala, že město Jičín zůstane jí věrno a postaví se na obranu jejích práv. Komise však zastrašila měšťany hrozbami tak, že se poddali a slíbili poslušnost Slavatovi, svému novému pánu. Vartemberská posádka byla z města vypuzena a jen nepatrná část zůstala ještě v zámku. Komise vnikla do zámku a oznámila Alžbětě, jaké je soudní rozhodnutí. A když ani poté nepominul vzdor těžce životem zkoušené ženy, tu jí vyjevili, co se stalo s jejím manželem, a pohrozili jí vězením a tresty.

Alžběta věděla, že je konec. Strhla ze zdi pochodeň a seběhla po schodech do sklepení zámku, kde byly složeny sudy se střelným prachem. Pomalu prošla sklepem a pak vložila pochodeň na nejbližší sud. Nastala ohlušující exploze. Jičínský zámek vyletěl do povětří. V jeho troskách našli svou smrt téměř všichni, kdo v něm tu chvíli dleli. Kromě nebohé Alžběty zhynula soudní komise a výbuchem byl zabit i Jindřich Slavata - původce Alžbětina neštěstí. Celkem ve svých sutinách zámek pohřbil 38 osob. Ota z Vartemberka nakonec uprchl z vězení a uchýlil se k císaři, doufaje, že se jeho pomocí domůže dědictví po Alžbětě, avšak marně.

Jičínská katastrofa 1. února 1620 předznamenala katastrofu širšího významu, která začala porážkou stavů 8. listopadu 1620 na Bílé hoře.

Markéta Slavatová uprchla z Čech a vzala s sebou slabomyslného bratra Jindřicha Jiřího do Německa.

Správy Jičína a celého ohromného majetku Smiřických se ujal Albrecht z Valdštejna. Sám uplatnil sám své dědické nároky, protože jeho matka byla z rodu Smiřických, a byl vyslyšen.

Podařilo se mu uchránit před konfiskací tu část statků rodu Smiřických, na kterých měl podíl Jindřich Jiří a jež mu byly svěřeny do péče spolu s poručnictvím nad slabomyslným příbuzným. Zbytek majetku byl zkonfiskován.

Ale i tak dosáhl Albrecht z Valdštejna příznivého výsledku teprve po dlouhém vyjednávání a využití všeho svého vlivu. Statky tedy získal, ale složitější byla záležitost s Jindřichem Jiřím, kterého odvezla jeho sestra Markéta Saloména do Německa. Teprve r. 1628 byl dopraven až z Hamburku na Hrubou Skálu.

Panství Smiřických, kteří před pobělohorskou konfiskací drželi Frýdlant, se stalo těžištěm budoucího vévodství Albrechta z Valdštejna. Za vévodskou rezidenci si zvolil Jičín, odkud bylo celé panství jednotně řízeno.

Slabomyslný Jindřich Jiří Smiřický zemřel na Hrubé Skále v r. 1630 a skalské zboží zůstalo ve Valdštějnově držení. Z majetku Smiřických získal Hrubou i Malou Skálu, Trosky, Frýdštejn, Semily, Návarov, Kumburk, Hořice, Škvorec a samozřejmě k nim náležející statky.

Budoucí generál císařského vojska Albrecht z Valdštejna však škvorecký majetek rodu Smiřických dlouho nedržel, neboť jej bitvě na Bílé hoře předal roku 1623 císařskému místodržícímu Karlu z Lichtenštejna, v jehož rodu se tento majetek udržel až do převratu ve 20. století.

Zámek pak dlouho ležel v troskách. Do r. 1654 přikryla vrchnostenská správa došky pouze hořejší palác, ale v dalších letech v opravách zřejmě nepokračovala. Škvorecké panství ztratilo na významu, a proto byly investice do oprav považovány za zbytečné. Navíc se ukázalo výhodnějším postavit v případě nutnosti raději budovu novou než opravovat poškozené stavby.

Památky

Starý zámek
Nejstarší památkou ve Škvorci je bývalý hrad vystavěný Domaslavem, nejvyšším číšníkem a královským komorníkem, poprvé připomínaný r. 1262. Stavba byla ve 14. století rozšířena na čtyřkřídlý hrad s palácem, kaplí a branou. V letech 1532-50 jej Zikmund ze Smiřic přestavěl na renesanční zámek. V současnosti je zámek v kritickém stavu.

Nový zámek
Naproti Starému zámku byl po r. 1791 postaven podle plánů Josefa Jägra tzv. Nový zámek, rozsáhlá barokní jednopatrová budova na nepravidelném půdorysu. V současnosti probíhá na zámku rozsáhlá rekonstrukce.

Kostel sv. Anny
Za Novým zámkem stojí pozdně barokní kostel sv. Anny z let 1759-1767. Vybudovala jej na místě původního rozbořeného kostela tehdejší majitelka panství Marie Terezie - vévodkyně Savojská, kněžna z Lichtenštejna.

Za kostelem stojí barokní špýchar, který se dochoval z původní zástavby obce společně s barokním statkem č. p. 50 (na náměstí) a při č. p. 16 barokní brána z r. 1781. V obci je dochováno několik kamenných křížů.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.obecskvorec.cz/, na kterých najdete další informace.