Hartmanice

Hartmanice

Obec Hartmanice se nachází v okrese České Budějovice, kraj Jihočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 177 obyvatel.

Historie
První písemná zmínka o obci je z roku 1219.

Hartmanice jsou pravděpodobně nejstarší obcí pomezního hvozdu, který byl Kelty nazýván Gabreta. Obec je situována na příkrém svahu drsné horské planiny Šumavských plání pod úbočím Hamižné hory v nadmořské výšce 712 m.

Původní osada vznikla na zemské stezce vedoucí z Bavorska do Čech v místech, kde se vybíralo clo. První jmenovitá zmínka o Hartmanicích je uváděna v roce 1219 ve spojitosti se jménem Petr z “Artmanic”, další je z roku 1428, kdy měl být držitelem Hartmanic Oldřich z Rožmberka. Od roku 1273 se Hartmanice rychle rozrůstaly a nabývaly na významu. Přispělo k tomu kutání zlata v zlatonosných žilách křemene v širém okolí. Mohutné pásmo křemene táhnoucí se žulovým útvarem dalo jméno hoře Křemelné nad Stodůlkami. Až tam pronikli hartmaničtí horníci. Po jejich činnosti tu lze spatřit mohutné šachty, v nichž bývá sníh po celý rok. Tím si vysloužily název Sněžné jámy.

Hartmanice, mýtné místo na “české cestě”, zvané také Vintířova stezka příslušely k hornímu právu Kašperských Hor. V roce 1331 byly zapsány jako celní místo na “Guntherově” (Vintířově) stezce. V letech 1603 až 1848 patřily Hartmanice městu Sušici. Dne 15. 6. 1607 uděluje Rudolf II. na žádost obce sušické městečku Hartmanicím právo týdenního trhu, dvou výročních trhů, znak a právo pečetit zeleným voskem.

Za zmínku stojí, že v Hartmanicích byla 26. dubna 1608 založena tržní kniha vedená až do roku 1641 česky, což je důkazem tehdejšího českého osídlení. Rozkvět městečka zastavila třicetiletá válka, zlaté doly byly opuštěny a městečko vypáleno. Několik let zůstaly Hartmanice úplně pusté. Teprve ve druhé polovině 17. století byly postupně obsazovány švábskými Němci a až do roku 1918 zůstávají téměř zcela německé.

Od poloviny 19. století lze hovořit o postupné modernizaci. V roce 1869 byl založen poštovní úřad, o rok později zřízena první četnická stanice a v roce 1873 byl založen hasičský sbor. V té době se stále silněji projevuje germanizační vliv tzv. ”ovesných pánů” (na polích jejich statků se nejčastěji pěstoval oves). Byli to Němci, vesměs z Vídně, kteří ve zdejším okolí zakupovali statky a tvrdě narušovali dosavadní sounáležitost chudých Němců a Čechů. Právě jejich přičiněním byl v Hartmanicích v roce 1875 zřízen okresní soud, a tak v politickém okrese sušickém vznikl samostatný soudní okres za účelem co největšího odloučení Hartmanic od českého vlivu Sušice.

Vznikem samostatného Československa roku 1918 nastává i oživení českého živlu v Hartmanicích. Přispěla k tomu i česká obecná škola, na níž bylo zahájeno vyučování 1. února 1920. Po vyhlášení okupace na podzim roku 1938 bylo okupované území Hartmanicka právně a administrativně připojeno k župě bavorské.

V dubnu 1945 prošel Hartmanicemi pochod smrti žen z koncentračního tábora v Ravensbrücku, jehož oběti jsou pohřbeny na bývalém židovském hřbitově. V červnu 1945 přebírají noví čeští osídlenci nejdůležitější obchody, živnosti a zemědělské usedlosti. Dochází k odsunu občanů německé národnosti. V té době se vracejí Slovenské rodiny žijící v Kundraticích a Štěpanicích zpět na Slovensko a jejich místa zaujímají volyňští Češi a slovenští Rumuni.

Od roku 1952 byly Hartmanice posledním obydleným místem před vjezdem do Vojenského újezdu Dobrá Voda, což mělo negativní dopad na jejich rozvoj. V roce 1991 byl vojenský újezd zrušen, o rok později získala obec statut města . V letech 1994 až 2000 se podařilo realizovat teplofikaci Hartmanic na bázi spalování dřevního odpadu. Tím se mnohonásobně snížilo znečištění ovzduší, aniž vzrostly náklady na vytápění.

Pamětihodnosti
Hartmanice se svým okolím jsou územím mimořádných památkových hodnot. Dominantu obce tvoří pozdně gotický kostel sv. Kateřiny z 15. století, pozdější barokní úpravy pocházejí z 18. století. Na horním náměstí pod 400 let starou lípou stojí socha sv. Jana Nepomuckého a uprostřed náměstí kamenná kašna z poloviny 19. století. Lidovou architekturu zastupuje selská usedlost s pavláčkou a černou kuchyní. Na severním okraji obce se nachází starý horalský hřbitůvek s kaplí Panny Marie.

Do správního katastru Hartmanic patří 22 osad. Necelé tři kilometry od města leží Dobrá Voda. Ve středověku se nazývala Březnice. Svůj nový název získala až na základě objevu pramene, o němž se říkalo, že má léčivou vodu. U studánky byla postavena dřevěná kaplička, kterou Petr a Václav Čejkové z Olbramovic v roce 1618 nahradili kaplí kamennou. Na jejím místě dal v roce 1706 Karel František Villani vybudovat kostel ke cti sv. Vintíře, který byl v roce 1735 povýšen na farní. Dobrá Voda se stala poutním místem, kam o svátku sv. Vintíře putovalo tisíce poutníků z Čech i Bavorska. Tato osada byla téměř čtyři desetiletí součástí a zároveň správním střediskem rozsáhlého vojenského výcvikového prostoru.

V roce 1997 zde bylo vybudováno muzeum Dr. Šimona Adlera. Část expozice je věnována životu rabína Šimona Adlera a jeho rodiny, další část seznamuje se životem a kulturou židovských obyvatel v příhraniční oblasti. Kostel sv. Vintíře, který v době existence vojenského újezdu sloužil jako skladiště, byl znovu vysvěcen. Nyní jej zdobí unikátní skleněný oltář a čtrnáct skleněných plastik s tematikou křížové cesty.

Současnost
V současné době mají Hartmanice necelých 1 200 obyvatel. V katastru obce hospodaří pět zemědělských firem, lesní správa a dvě menší výrobní dílny, patřící německým podnikatelům.
Je zde základní a mateřská škola a zdravotnické středisko. Lyžařský vlek, fotbalové a volejbalové hřiště poskytují možnost sportovního vyžití. V roce 2003 byl dokončen Dům s pečovatelskou službou s třiadvaceti bytovými jednotkami.

Město Hartmanice ležící na pomezí šumavského národního parku v chráněné krajinné oblasti klade důraz na cestovní ruch. Po jedné z nejstarších obchodních stezek vede turistická stezka pojmenovaná po sv. Vintíři začínající v německém Niederaltaichu a končící v Praze.

Historie synagogy
V roce 1881 se Hartmanicko-kundratická židovská obec rozhodla pro stavbu synagogy, která by byla místem modliteb pro rozrůstající se židovskou komunitu z Hartmanic a okolí. Od stavitele Georga Beywla zakoupila pozemek i s jeho obytným domem, který byl později se synagogou propojen a sloužil jako židovská škola a byt rabína (domek napravo od synagogy). Během tří let vznikl objekt s velkorysými prostory a specifickými architektonickými detaily.

Synagoga však sloužila svým účelům jen pětapadesát let. Postupný odliv židovského obyvatelstva do větších měst byl následován zabráním Hartmanic Velkoněmeckou Říší. Po příchodu wehrmachtu byly ze štítu vytlučeny desky Desatera, synagoga byla zkonfiskována a přestavěna na truhlářskou dílnu. Štít nad hlavním průčelím byl stržen, na místě, kde stál aron, byl vybourán vchod na zahradu a vyvýšený stupeň pod ním byl srovnán se zemí. Vnitřní prostor synagogy byl vertikálně i horizontálně rozdělen. Přepažení lodi příčkou na dvě místnosti a vložení patra na úroveň bývalé galerie zcela zlikvidovalo prostorovou charakteristiku svatostánku.

Necitlivé zásahy se neodehrávaly pouze za války, ale také v následujících letech, kdy byla budova coby německý majetek zkonfiskována (truhlář Ferdinand Pelikan padl ve válce) a němečtí pracovníci truhlárny vysídleni. Novým správcem objektu se stal Karel Šimek z Petrovic, taktéž truhlář, který pro Pelikana dříve pracoval. Doprostřed chrámové lodi byl vzápětí vestavěn komín, horní části velkých oken v severovýchodní fasádě byly zazděny a do celého objektu bylo nainstalováno primitivní elektrické vedení. Postupem času se chátrání šindelové střechy řešilo navrstvením eternitu, do přízemních oken byly vsazeny mříže.

Synagogu zbavenou veškeré důstojnosti využíval později podnik Státní lesy a statky a armádě sloužila jako sklad pneumatik. Do jejího patra chodili Hartmaničtí hrát ping-pong. O stavbu samotnou se však nikdo nestaral, a tak byla v 80. letech “věnována národnímu výboru ke zboření“. Naštěstí k tomu díky listopadu 1989 nedošlo. Synagoga byla navrácena Židovské náboženské obci v Plzni a ta ji pro nedostatek financí nabídla k odprodeji. Majitel se několikrát změnil, až v roce 2002 zakoupil stavbu Michal Klíma, který s myšlenkou na její obnovu založil Občanské sdružení Památník Hartmanice.

Čerpáno z oficiálních stránek http://www.municipal.cz/vltava/svazek/hartmanice/hartmanice.htm, na kterých najdete další informace.