Slatina

Slatina

Z historie pravěkého osídlení
Ve starší době kamenné, t. j. před více než 9 tisíci lety př. Kr., procházeli krajem lidé v tlupách. Lovili zvěř a sbírali plody a semena rostlin. Stopy po nich, jednoduché rohovcové industrie, byly nalezeny u Střelic.

V mladší době kamenné, 6 000 až 4 000 let př. Kr., už lidé žili v osadách. Pěstovali skot, ovce a vepřový dobytek, takže nebyli odkázáni na lov. Půdu kypřili kamennými, dřevěnými a kostěnými nástroji, seli pšenici, ječmen a luštěniny. Když zakládali osadu, vymýtili les a z kmenů postavili obydlí. Kolem nich si upravili políčka. Vedli jistější život zemědělců a pastýřů. Když půdu využili nebo se vyskytly nemoci, osadu opustili a založili novou.

Z mladší doby kamenné našli kamenné nástroje u Slatiny "otec jihomoravské archeologie", budějovický notář Jaroslav Paliardi a boskovštejnský řídící učitel František Vildomec. Na poli u hájenky nalezli střep, patřící ke kultuře s lineární keramikou.

Z mladšího období mladší doby kamenné, 4 000 až 2 000 let př. Kr., pocházejí četné nálezy od Střelic a Jevišovic. Na první památky a hroby narazili dělníci při stavbě silnice ze Slatiny do Střelic, na Hraničkách. Patří ke kultuře keramiky kanelované, jevišovické, a ke kultuře zvoncových pohárů. Z období předcházejícího a období moravské malované keramiky pocházejí nálezy na polích pod lesem Bukovina, vpravo od silnice mezi Němčickým dvorem a Slatinou. Našly se tu sošky žen, malý hliněný model chaty, váza s vypichovanými lidskými postavami a hliněná kabelka. Podobné sídliště bylo objeveno v trati Klobouček mezi Slatinou a Rozkoší. Této trati se také kdysi říkalo "Na hrádku".

Z doby bronzové, 2 000 až 500 let př. Kr., pocházejí z okolí Slatiny náhodné nálezy únětické kultury. Z doby kultury popelnicových polí - kultury velatické, bylo nalezeno bronzové dlátko.

Z doby železné, 500 let př. Kr., z jejího staršího období, doby halštatské a snad keltské, nalezl František Vildomec zase pod kopcem Bukovina prvé domy, zahloubené v zemi, tzv. zemnice. Nad zemí měly pouze střechu. Toto osídlení patří kultuře horákovské.

Z doby protohistorické - laténské, 500 let př. Kr. - 500 let po Kr., bylo nalezeno stejné zemnicové sídliště v Luhu nedaleko předešlého. Je velmi pravděpodobné, že sídliště v Luhu už může patřit ke slovanskému osídlení.

Ze starších dějin obce
První písemné záznamy o Slatině pocházejí ze 13. století, kdy patřila zeměpánu. Roku 1287 daroval totiž Václav II. ze svého královského dvora ve Slatině desátky kostelu sv. Michala ve Znojmě. Jako památka po královském držiteli udržuje se dosud název trati nad Slatinou, zvaný Královský vršek, čili Královec. První z příslušníků vladyckého rodu, který královský statek spravoval, je na listinách z r. 1279 uveden Wolf ze Slatiny, zvaný též Wolfram. V r. 1318 je majitelem Smil ze Slatiny, r. 1349 Zbyňka a její syn Ratibor, který je již v r. 1351 mrtev. R. 1353 uvádí se Vítek ze Slatiny, který se souhlasem své ženy Anny prodává 14 lánů ve Slatině Čeňkovi z Lipé. V r. 1358, když ovdověla, prodává Anna ještě další pozemky pánům z Lipé, takže ti se stávají držiteli značné části pozemků. Přesto se v r. 1360 píše, že příslušníci vladyckého rodu zůstávají držiteli mnohých statků. Ke konci 14. století stále častěji slatinští vladykové prodávají své statky majitelům žijícím mimo Slatinu, ale sami také další mimo obec kupují. Ze zápisů v Zemských deskách je vidět stále větší nátlak kapitálově silnějších sousedů na majetkově slabší. V 1. čtvrtině 15. století došlo k tomu, že drobní zemanští držitelé statků byli postupně likvidováni mocnými rytíři a šlechtici.

V r. 1373 byli majiteli slatinského zboží i majitelé z Čmína (nynější Černín). Do r. 1392 jsou v Zemských deskách hojné zápisy o prodejích a koupích slatinských statků. Od r. 1392 do 1406 se pro válečné spory mezi Lucemburky - Václavem IV., Zikmundem, Joštem a Prokopem - zemanské desky moravské nevedly. Tehdy se říkalo: "Knihy nešly za Suchého Čerta".

Znojemský hradní hejtman Hynek Suchý Čert, sídlící v jevišovickém starém hradě, se spolu s Janem Sokolem z Lamberka zúčastňovali četných bitev na straně krále Václava IV. proti Joštovi a Zikmundovi. Po smrti Hynka bojovali později na straně husitů i oba jeho synové, Hynek a Boček. Jevišovický hrad se stal pevnou baštou husitů na jihozápadní Moravě. Po jejich porážce byl rozbořen. (Stál oproti Komeniu, na levém břehu Jevišovky. Nynější starý zámek na pravém břehu vstupuje do historie v 15. století.)

V r. 1417 objevuje se nový majitel Slatiny, Filip ze Slatiny, zv. též File (Phyle). Název Filovo pole se zachovalo dodnes.

V letech 1420 až 1437, po dobu husitských válek, opět Zemské desky nebyly vedeny. Teprve v r. 1437 je zápis, kde se praví: "Keruše ze Slatiny, dcera Kuníkova, někdejší dědička po Filovi ze Slatiny, prodává Janu z Lichtenburka, jinak z Bítova, dvůr poplužní ve Slatině s lidmi poplatnými, s poli obdělávanými i neobdělanými, s loukami, pastvami, s háji i rybníkem, zvaným Rybniště, s veškerým příslušenstvím." Tím se skončilo vlastnictví veškerých statků vladyky ze Slatiny.

Vedle tehdy velmi známého a mocného rodu Lichtenburků z Bítova jsou majiteli dalších statků jevišovičtí Kunštáti a krátce před rokem 1447 získává většinu statků ve Slatině nový rod pánů Jankovských z Vlašimi. Ti vedli dlouhý spor o velký rybník slatinský se svými příbuznými, jevišovickými Kunštáty. Spor trval od r. 1435 do r. 1464.

Rod Jankovských měl v erbu "orlici napříč štrychem rozdělenou". R. 1503 získal Jindřich z Vlašimi 8 lidí ve Slatině od Adama z Bačkovic a na Polici ar. 1530 od pánů z Lipé zbytek vesnice s tvrzí a se dvorem. R. 1517 tu seděli synové Jindřichovi - Petr, Mikuláš a Hynek. V r. 1550 synové Hynkovi: Frydrich, Albrecht, Purkart, Václav, Burian a Zdeněk Jankovští. Syn Frydrichova syna Hynka II.

Zikmund Wolf z Vlašimi a na Slatině, měl za manželku Elišku Rájeckou z Mírova. Ti oba dali v r. 1602 postavit ve Slatině zámeček. Dodnes je nad vchodem deska s jejich jmény a erby. Tento majitel se stal zemským purkrabím a zúčastnil se v r. 1619 povstání proti králi Ferdinandovi II. Byl za to zbaven svých statků, které ale později byly opět rodině Jankovských vráceny. Posledním mužským potomkem rodu Jankovských z Vlašimi a na Slatině se stal v r. 1687 Max Arnošt II., který měl za manželku hraběnku z Lamberka a sám byl také do hraběcího rodu povýšen. Měl dvě dcery, z nichž mladší Leopoldina se provdala za bítovského hraběte z Daunu. Brzy zemřela a měla syna Maxmiliána, který se stal majitelem Slatiny v r. 1755. Tento panský rod držel Slatinu až do r. 1905.

Po Maxu Daunovi se stal majitelem jeho syn Jan. Když v r. 1795 zemřel, zdědil celé panství, k němuž kromě Slatiny patřil Bítov, Skalice a Horní Slatina na Dačicku, jeho nezletilý bratr František hrabě z Daunu, který zemřel v r. 1836. V r. 1837 převzal Slatinu jeho syn Jindřich hrabě z Daunu. Ten dal v r. 1843 přestavět levou část zámečku, takže jako původní barokní stavba se zachovala pouze pravá část zámečku s arkádami. Bohatě zdobená křížová klenba v levé části zámečku se zachovala pouze ve dvou přízemních místnostech (nyní obecní úřad).

V r. 1852 daroval slatinské panství Jindřich hrabě z Daunu svému bratru Vladimírovi k dočasnému užívání. Po smrti Jindřichově v r. 1890 se stal jeho dědicem a majitelem. Po smrti Vladimíra v r. 1896 se stal dědicem všech statků nejmladší bratr Otokar hrabě z Daunu, který zemřel bezdětný jako poslední potomek tohoto rodu v r. 1904. Podle dědické smlouvy všechny rodinné statky připadly dědicům po příbuzné Bertě, která zemřela v r. 1856 a byla provdána za hraběte Karla Viléma z Haugvic. Její 4 děti i se svými manželskými partnery se nedokázaly dohodnout na rozdělení majetku, a tak bylo dědictví po hrabatech z Daunu rozprodáno.

V 19. století pěstovali Daunové hodně ovcí. Pro ně vybudovali na konci vsi ovčímu. Pěstovali plemena, dovezená až ze Španělska. Do znaku obce se proto na obecní razítko dostala hlava ovečky. Kromě běžných zemědělských plodin se v oné době pěstoval pro domácí potřebu také len. Tkalcovství provozovala rodina Dubských.

Statek Slatinu koupil v r. 1905 Robert Mayer ze Znojma. Roku 1924 bylo slatinské panství částečně rozparcelováno. Jako zbytkový statek jej koupil majitel jevišovického panství Vilém rytíř Offenheim z Pontexina. Po jeho smrti jej potomci v r. 1939 spolu s jevišovickým panstvím prodali uhlobaronu Ing. Eduardu Larisch - Mänichovi. V r. 1945 propadlo slatinské panství spolu s jevišovickým konfiskaci. Majetek byl rozparcelován. Po založení jednotného zemědělského družstva se stal zámeček i pole jeho majetkem. Po r. 1997 je veškerý majetek ve správě Agrodružstva Jevišovice.

Z dějin obce od konce 19. století

1888 - byla založena jednotřídní škola.

1901- zásluhou učitele Furmana bylo vysázeno obecní pastviště za panskou zahradou třešněmi. Pěstování stromů se stalo součástí školní výuky.

1902 - byla v Rakousko-Uhersku provedena změna platidla. Místo zlatých byly zavedeny koruny. V tomtéž roce bylo v obci provedeno scelování pozemků. Přípravné práce začaly už v r. 1898. Sádovce a mezníky vozil tehdejší starosta z Klučovské hory od Třebíče. Jeden z nich, s letopočtem 1898, byl umístěn před kaplí. Na památku scelování pozemků a jako díkůvzdání postavili občané před kaplí kamenný kříž s letopočtem 1902 na místě dřevěného.

1910 - byla v Jevišovicích otevřena chlapecká měšťanská škola, kam potom některé děti začaly chodit.

Památné a význačné budovy

Barokní zámeček
Původní budova z r. 1602 má zachované arkády s křížovou klenbou, bohatě zdobenou. Pro svou architektonickou hodnotu patří mezi chráněné památky. Bývalý majitel, JZD Vítězný únor, budovu uvnitř opravilo pod vedením památkového úřadu. V zámečku byla zřízena družstevní kuchyň a jídelna. Výměna střechy a oprava ohroženého zdiva měla být provedena po výstavbě administrativní budovy JZD v Běhařovicích. Pro politické změny a změny majitelů však už po r. 1990 k opravě nedošlo. Po roce 1995 se majitelem stalo Agrodružstvo Jevišovice. Materiál připravený k opravě odvezlo a budova chátrá. Nebude-li včas zachráněna, hrozí jí zničení.

Protější budova zámečku, původně také barokní, byla poprvé přestavěna v r. 1843 jedním z hrabat z Daunu. V části přízemí byly stáje, úřadovna a sýpka. Původně byly obě budovy zámečku propojeny ochozem, který byl připevněný na čelní stěně nádvoří, kde byly stáje a kovárna. V 50. letech 20. století byla budova na levé straně nádvoří znovu přestavěna na kulturní dům se dvěma tanečními sály. V přízemí byla vybudována garáž pro autobus a původně i obecní prádelna. Dvě místnosti v přízemí se zdobenou křížovou klenbou slouží jako kanceláře obecního úřadu. Traduje se, že zde kdysi byl ženský klášter. Písemně však to nikde není doloženo. Snad se sem na nějakou dobu uchýlily řádové sestry při zavírání klášterů za císaře Josefa II. Obě budovy zámečku jsou propojeny podzemní chodbou.

Kaple sv. Trojice
Byla postavena v r. 1857 na místě původní zvonice. Do ní byl dán oltář i staré varhany ze zámecké kaple z Jevišovic. V r. 1919 byl ze sbírek zakoupen nový oltář a později i nové varhany z Kutné Hory. V 1. světové válce byly zabaveny cínové píšťaly pro válečné účely. Po válce se musely pořídit varhany nové. Obrazy křížové cesty zakoupil do kaple hospodský Fr. Zadraži1. V r. 1935 darovali J. Kulhánek, č. 4, malovaná okna a Anna Mandátová, vdova, č. 15, dvě korouhve. Kaple byla několikrát opravována. Naposled byla provedena generální oprava začátkem 90. let minulého století zásluhou tehdejšího starosty Jaroslava Doležala. Zajistila se statika stavby, vyměňoval se kůr a opravila se střecha a fasáda. V r. 1999 nechala pí. Růžena Straňáková restaurovat obraz Nejsvětější Trojice a kříž uvnitř kaple i před ní. V r. 200 1 opravil p. Silvestr Rožnovský vnitřní omítky, trpící vlhkem.

Zvony
Byly původně dva. Menší, zvaný "robotníček", svolával lidi na robotu. Větší, vyrobený v r. 1750 a zakoupený ve Znojmě, byl v 1. světové válce odvezen a roztaven na výrobu zbraní. Stejně skončil i další zvon, který sebrali fašisté ve 2. světové válce. V r. 1949 byl zakoupen nový zvon ze sbírek a za přispění slatinského rodáka, papežského preláta, Dr. Monsignora Silvestra Kulhánka.

Zvony vždy patřily ke křesťanské kultuře. Svým hlaholem 3x denně vyzývaly lid, aby si uvědomil, kdy má práci začít a kdy skončit. Měly mu připomenout, že cílem člověka nejsou materiální statky a že nic není jen dílem náhody. Měly burcovat člověka, aby aspoň nakrátko povznesl mysl k Bohu. Aby při ranním klekání poprosil o požehnání pro celý den a při večerním zase poděkoval za všechno, co většinou považuje za samozřejmé.

Zvony však měly i jiné poslání. Císařovna Marie Terezie přímo nařídila, aby v každé osadě byl zvon, který by lidi varoval před nebezpečím, jako byly požáry, blížící se vojsko a pod. (V současné době bylo dokázáno, že některé tóny zvonů, které lidské ucho nevnímá, dokážou zahubit i potkany. Ve středověku se v některých městech a obcích k tomu účelu dlouze zvonívalo, aniž by lidé věděli, proč tito nebezpeční hlodavci hynou, nebo utíkají z města.)

Po nástupu komunistického režimu, v době propagace ateizmu, se přestalo zvonit. Také proto, že už neexistoval obecní posel - zvoník a bubeník, který měl zvonění v náplni práce. Hlas zvonu zazněl jen při ohlášení smrti místních občanů. Až v r. 2001 darovaly elektronické zařízení k automatickému zvonění slatinská rodačka, paní Růžena Straňáková z Prahy, a rodina Řezáčova. Od té doby se zase pravidelně 3x denně nese do éteru hlas zvonu.

Památné místo
Místo, kde stávala původní vodní tvrz. Je to vyvýšenina na zahradě p. Františka Votýpky. Kolem vyvýšeniny je val; částečně majitelem zarovnaný. Zahrada obehnaná zídkou má dosud zakulacený tvar. Při stavbě stodoly vykopal majitel spoustu střepů. Pole za zahradou se dosud jmenuje Filovo, podle posledního majitele tvrzi. Tvrz byla obklopena močály a rybníkem.

Sakrální památky

Boží muka
Byla postavena na kraji obce při silnici k Rozkoši nad hromadným hrobem obětí cholery za napoleonských válek. Tehdy zemřelo hodně vojáků i místních občanů. (Poprvé táhlo francouzské vojsko krajem v r. 1805. V r. 1809, od července do října, měla celá francouzská divize generála Molitora rozložený stanový tábor na nesklizených polích od Jevišovic až po les k Boskovštejnu. Vojsko tehdy drancovalo všechny okolní vesnice).

Kříže
Původní dřevěný kříž před kaplí byl v r. 1902 nahrazen jako památka na scelování pozemků křížem kamenným.

Kříž pod Umrlčinou (dříve Umrlčí cesta) při polní cestě do Biskupic, kudy se dříve každou neděli chodilo do kostela, byl postaven k uctění památky devíti slatinských občanů, kteří padli v 1. světové válce na rakouských bojištích.

Kříž za vsí směrem k Rozkoši dali postavit poslední Daunové, hraběcí manželé, při příležitosti své diamantové svatby. Další kříže byly v polích u cest postaveny jejich majiteli. Ve směru z obce ke Kratochvilce stojí vlevo u silnice kříž Loskotův a u Kratochvilky starý železný kříž. Za Kratochvilkou směrem k Újezdu je po pravé straně zbořený kříž Havlišův. Směrem k Hájům stojí vlevo u cesty kříž Mandátův, za Hájem je vpravo u cesty kříž od rodiny Vorlovy a vlevo dál stojí kříž od rodiny Votavovy. Na křižovatce polní cesty a silnice k Biskupicím stojí kříž od rodiny Mandátovy. Na rozcestí silnice k Jevišovicím a polní cesty k Čemínu se nachází zbytek velkého kříže. Kdo jej dal zbudovat, není známo. Malované plechové obrázky, které označovaly místo tragické události a byly zničeny:

Na plechu malovaný sv. obrázek za Jelínkovou stodolou označoval místo, kde byl při vojenském cvičení v r. 1925 zastřelen des. Jos. Plíčko ze Židenic. V 50. letech min. stol. byl odstraněn a v blízkosti byla postavena střelnice. V nedávné době byla střelnice odklizena. Na kraji kamenité uličky u Jelínkových se nacházel také plechový obrázek. Místní občan tam spadl z kola a zabil se. V údolí za Hraničkami býval u cesty obrázek v místě, kde se zabil další slatinský občan.

Znaky obce
Na kamenné desce nad vstupními dveřmi do zámečku jsou vytesány dva erby jeho zakladatelů z roku 1602. Erb s orlicí přeťatou napříč patřil Zikmundu Wolfu Jankowskému z Vlašimi a na Slatině. Druhý erb znázorňuje hákovnici a patřil Elišce Rájecké z Mírova a na Slatině.

Ve staré pečeti měla Slatina cep, radlici a krojidlo. Daunové začali používat jako znak Slatiny pečeť s hlavou ovečky.

Názvy polních a lesních tratí
Antošova kopajna - pole v trati zv. Na rybníčkách, Boroví - les, Březí - les, Doubí - les, Fialův kopec - pole, Filovo pole, Havliška - pole, nyní les, Hubatkův sádek - sad v Chobotě, Kleštěnec - les, Klobouček - pole, Královec - pole, Kroužky - pole, Kuchyňka - pole, Kulisy - les, Liščí - les, Malý háj - les, Mandátův kopec, Na babách - pole, Na černých - pole, Na čtvrtkách - pole, Nádavky - pole, Na fištrybě - pole, (z německého Viechtrieb - průhon dobytka), Na hrádku - se dříve užívalo pro pole u Pekla, Na Kamenci - pole, Na klínku - pole, Na krajinách - pole, Na mokré aleji - les, Na nivkách - pole, Na padělkách - pole, Na pískách - pole, Na Roudnici -les, Na rybníčkách - pole a les, Na sádkách - rybníček, Na Skalkách - část obce, Na zahradách - pole, Na zmůlkách - sad, Na židovce - les, Olší - pole, Ovčačka - les, Paní kopec pastvina, Panšula - les, kde bývala lesní školka, (z německého Baumschule), Pařezí - pole, Pod školou - pole, dříve louky, Relpánčí - les, (z německého Uirchenbaum - modřín), Tomáška - les, U cihelny - les, pole, U Jelínkovy louky - les, U kocourovy budky - les, (podle divokého kocoura, který v budce pro lesní dělníky kdysi žil), U obrázku - les, U Pekla -les, U brodku - les, U ratišovského potoka - les, U střediska - u drůbežárny, V cikánském boroví les, Velký háj - les, Ve střešních - třešňový sad, Chmelence – pole (podle chmelnic, které tu byly v 17. a 18. stol. Chmel se vozil do Jevišovic, kde byl za L. Raduit de Souche pivovar), V chobotě - pole, V jamách - pole, V luhu - les, pole, V rovných - pole, V rybníku - pole, V tálech - pole a dříve i louky, Na výhoně - pole, Zadražilka - pole v trati Na rybníčkách, Za humny - pole, Za ovčírnou pole, za Malým a Velkým hájem - pole, Želízkovice - pole (zaniklá vesnice).

Studánky a prameny
Ještě před 50 lety vyvěrala na mnoha místech dobrá pramenitá voda. V horkých letních dnech osvěžovala žence na polích a zaháněla žízeň všem žíznícím.

Nejsilnější pramen byl za vsí Na zmulkách. Ze stráně zmoly na Skalkách vytékal mohutný pramen. Sem chodili pro vodu obyvatelé nejbližších domů. Po vykopání studny pro družstevní vodovod byl pramen sveden tam. Voda nyní zásobuje několik domácností v okolí včetně vepřína.

Menší pramen, který vyvěral do studánky, se nacházel vpravo od cesty za Háj, v rohu Jelínkovy louky u lesa. Tento pramen již vyschnul, stejně jako studánka v lese u pěšiny, vedoucí do Ratišovic.

Další pramen, živý po celý rok, vytékal z boku strouhy potoka Na rybníčkách blízko můstku při cestě do Černína. Nyní se objevuje jen sezónně.

Nedaleko odtud, na Padělkách, taktéž při cestě do Černína, se nachází pramen, který vytváří na místě malou bažinu. Po deštích značně zmohutní a teče po cestě.

Studánka s velmi tvrdou železitou vodou se nacházela na úpatí Roudnice nad haldou hlušiny na pravé straně cesty pod Olším. Voda odtékala potůčkem směrem k hájovně. Zřejmě pod vlivem průzkumných prací v roce 1958 se objevil bohatý pramen poněkud níž. Za hájovnou vytváří malé jezírko. Je jen škoda, že dlouhá léta byl kontaminován umělými hnojivy, které do něj byly splavovány z nekrytého a nechráněného úložiště. To se nacházelo v malém lomu v úžlabině stráně, odkud srážková voda stéká přímo do údolí potoka pod Roudnicí.

V samotné obci, v její nejnižší části, se nacházely studny, jejichž hladina byla ve stejné výšce s povrchem země. Tyto studny se nacházely v domech č. 18 ač. 23. Voda se používala pro dobytek.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.severznojemska.cz/slatina, na kterých najdete další informace.