Maršov

Maršov

Historie

Minulost nejvzdálenější
Maršov leží na náhorní rovině, kterou v minulosti pravděpodobně pokrýval souvislý lesní porost. Historické národy, které se na našem území vystřídaly, se většinou usazovaly v úrodných nížinách a okolí větších řek, nelze tedy příliš očekávat trvalejší osídlení našich končin v nejvzdálenější historii. Nicméně byl v roce 1966 nalezen nedaleko Braníškova pazourkový nástroj a hojně osídlované okolí řeky Svratky, Tišnovská kotlina i tzv. Boskovická brázda nejsou příliš vzdáleny, takže se ještě můžeme dočkat v budoucnu nějakých překvapujících nálezů.

Posledním národem, který se v našich zemích v období stěhování národů usídlil již natrvalo, byli v druhé polovině prvního tisíciletí Slované. Asi nejstarším jejich sídlem v našem nejbližším okolí bylo relativně nedávno objevené menší hradiště ze střední doby hradištní (9. až 10. stol.), které bylo umístěno na skalnatém ostrohu nad potokem v lesích asi 4 km SV od Maršova.

Kromě obsazení výhodnějších poloh byl dalším faktorem, který prvé osadníky tlačil do méně přístupného zalesněného a kopcovitého terénu Deblínské vrchoviny také výskyt rud – u nás především železných, ale i stříbrných. Dokládá to nález vyhřívací výhně železářské huti v prostoru nedalekého kamenolomu, pocházející přibližně ze stejného období jako zmiňované hradiště.

Nejstarší keramické nálezy z Deblína se zdají rovněž pocházet ze stejného období, takže můžeme říci, že zhruba od této doby lze předpokládat trvalé osídlení a zakládání prvních osad. Nejstaršími osadami dle jejich dochovaných názvů jsou ty, jež končí příponou –ice, ze současných tedy Vohančice, Holasice, ze zaniklých třeba Ceblovice (jinak též Třeblovice, SV od Lažánek) a Žďárce (SZ od Braníškova) – zde také název vypovídá o tom, že osada vznikla žďářením, tj. vypálením původního lesa. O něco později vznikly zřejmě názvy osad, končící na ‘-ov‘ , tj. Pejškov, Braníškov a tedy i Maršov. Maršov značilo ‘ves Marešovu’, nebo ‘ves lidu Marešova’. Mareš je zdrobnělina od Martina, jinak ovšem o tomto Marešovi nic nevíme. Jako silně spekulativní zajímavost jenom uvádím poněkud nejasnou existenci Mareše z Vohančic, podepsaného jako svědka na závěti Bočka z Obřan (ze Zbraslavě, z Kunštátu) z roku 1255.

První písemné záznamy – 13. století
Z konce 12. a poté z 13. století jsou již dochované první písemné dokumenty o našem nejbližším okolí, především díky existenci nedalekých sídel v té době významných šlechtických rodů – pánů z Ceblovic a z Deblína. Páni z Ceblovic (erbu beraních rohů) se ovšem v 2. pol. 13. stol. přesouvají na své nové hrady Drahotuše a Holštejn a koncem 13. stol. se již Ceblovice uvádějí v majetku pánů z Deblína. Páni z Deblína – Ratibor a jeho synové Jenč a Artleb zastávali ve 13. stol. významné funkce v moravském markrabství a jsou podepsáni na řadě listin markraběte Přemysla, krále Václava I. a poté i krále Přemysla Otakara II. Ratibor je zmiňován asi do r. 1245, panství po něm nakonec připadlo Jenčovi (Artleb si vystavěl hrad Loučky).

Jenč měl ovšem pouze dcery a panství nakonec připadlo jedné z nich – Gertrudě. Ta, poté co krátce po sobě dvakrát ovdověla a neměla zřejmě potomky, rozhodla se celé deblínské panství 1. července roku 1299 věnovat řádu německých rytířů. Tento okamžik je ovšem pro nás důležitý neboť tato darovací listina obsahuje výčet celého panství a je tak první písemnou zmínkou o Maršově a řadě dalších okolních obcí. Listinu ještě v roce 1299 schválil král Václav II. a její opisy poté putovaly ke schválení pruskému zemskému mistrovi a velmistrovi řádu do Vídně. Oba tyto opisy se dochovaly a teprve nedávno byly popsány. Gertruda si ovšem v darovací listině vymínila značně vysokou doživotní rentu a snad i díky událostem dalších let se řád německých rytířů panství nakonec nikdy neujal.

14. století
Roku 1305 umírá na tuberkulózu král Václav II. a o rok později je v Olomouci zavražděn i jeho syn – král Václav III. Přemyslovci vymírají, na českém trůně se střídají Jindřich Korutanský a Rudolf Habsburský, ale fakticky je v zemi 5 roků bezvládí až do korunovace Jana Lucemburského, ale i ten má potom s českou šlechtou značné problémy. Zdá se, že Deblínské panství si v těchto zmiňovaných bouřlivých letech přisvojil manžel Gertrudiny sestry Kateřiny – Tas z Lomnice. Kateřina je sice již roku 1312 vdovou, ale jejím potomkům již panství zůstalo.

Snad z tohoto období pochází pověsti o Deblínských loupeživých rytířích, neboť část šlechty si v tomto období takto „přilepšovala“ a zřejmě roku 1316 vyzval Jan Lucemburský brněnské měšťany, aby potrestali deblínského hradního pána, který se postavil proti němu. Měšťané uposlechli, hrad dobyli a zbořili. Kdo byl oním hradním pánem, není jisté, na hradě snad v té době ještě mohla žít Gertruda i Kateřina s potomky. Roku 1317 je však Gertruda již po smrti a z Kateřininých synů Vznaty, Jenče a Tase mladšího je naživu jen Vznata. Celé 14. století je však panství dále v majetku rodu pánů z Lomnice.

15. a 16. století
V roce 1415 rod pánů z Lomnice Deblínské panství prodává, konkrétně Jan mladší z Lomnice (t. č. brněnský komorník) rytíři Arklebu z Věteřova. Tato transakce je i s výčtem obcí patřících k panství je zachycena v Moravských zemských deskách (cúdy brněnské, kniha XI). Později se majitelem stávají pánové z Boskovic až do roku 1466, kdy panství od Václava, Albrechta a Jaroslava z Boskovic odkupuje královské město Brno. Zápis do zemských desek je proveden až roku 1504 a opět s podrobným výčtem obcí náležejících k panství.

Především 1. polovina 15. století byla obdobím husitských válek a hospodářství upadlo do katastrofálního stavu. V našem okolí byl např. r.1424 vypálen Drásov a husité se u něj na nějakou dobu i utábořili. Poté táhli okolo Lažánek na Třebíč. Jak se to dotklo našich obcí není známo, ale někdy v tomto období byl vydrancován i klášter Porta Coeli v Předklášteří a Tišnov. V průběhu 15.století zanikla i řada vesnic, u nás např. Ceblovice a Žďárec.

V 16. století (1526 – Ferdinand 1.) nastoupili na český trůn Habsburkové a téměř 400 let tam zůstali. Vládli z Vídně, kde byl císařský dvůr (jedinou výjimkou byl Rudolf II. , který dvůr na téměř 30 let přestěhoval do Prahy). Deblínské panství i s našimi obcemi již také zůstalo natrvalo ve vlastnictví města Brna.

Poloha obce, dostupnost
Obec Maršov leží asi 30 km od Brna směr severozápad ve výšce 467 m.n.m, geologicky zde již vlastně začíná Českomoravská vysočina. 7 km vzdálená Veverská Bítýška má nadmořskou výšku o ca 200m níž. Jižně od obce se nachází přírodní park Údolí Bílého potoka, severně jsou lesy sahající až k Tišnovu.

Obec leží uprostřed autobusové linky IDS JMK č 312 (Kuřim - Veverská Bítýška - Tišnov a zpět). Ve Veverské Bítýšce přímo navazují spoje linky č. 303 do Brna - Bystrce, v Kuřimi a Tišnově potom další autobusové linky, případně vlak.

Zajímavosti
Kaplička byla postavena v roce 1908 a nachází se uprostřed obce v areálu parku. Od roku 2000 je vybavena plynovým vytápěním a v roce 2002 prošlo její okolí opravou, při které byl starý plot nahrazen dřevěným s betonovými sloupky, které byly vybaveny osvětlením nasměrovaným na kapličku. Další rekonstrukcí prošla v roce 2006, kdy byla udělána především kompletní nová střecha, nové hodiny, opravena fasáda apod. Více informací naleznete ve Zpravodaji 2006/08., fotodokumentace z oprav je potom zde. Kaplička je v majetku obce a slouží svému účelu, bohoslužby se zde pravidelně konají vždy ve čtvrtek.

Osada Šmelcovna
Název původně hornické osady byl odvozen od německého "schmeltzen" - tavit. Stříbrná a hlavně železná ruda se zde zpracovávala od středověku až do začátku 19. století, kdy se tu vyrábělo ročně až 2000 centů železa. Tavba byla poté ukončena především pro nerentabilnost, protože se pec stále vytápěla dřevem. Ruda se v okolí těžila ještě do konce 19. století a vozila se do Zastávky a Štěpánovic, kde byly hutě efektivnější - vytápěné koksem. Ze Šmelcovny a z celého údolí se stalo příjemné místo, které např. již začátkem 20. století vyhledával i básník Petr Bezruč se svými přáteli. Od roku 1902 se zde slaví první jarní neděli "Vítání jara", kterého se pravidelně zúčastňuje velké množství návštěvníků.

Kaolinové jezírko - lidově "Kaoliňák", "Důl"
Mezi Lažánkami a Maršovem leží u silnice dvě samoty, kterým se přiléhavě říká "Šachty". Naproti nim přes silnici se až do roku asi 1898 těžila železná ruda (na mapě z r. 1839 je zde vyznačen "Eisenbergwerk"). Roku 1908 ovšem na druhé straně (za samotami) bylo asi 8m pod povrchem objeveno bohaté ložisko kaolinu (používá se např. k výrobě porcelánu). Doprava vytěženého kaolinu k dalšímu zpracování byla ale problematická, a tak po změně majitele kaolinových dolů byla roku 1911 vybudována železniční trať z Veverské Bítýšku do Kuřimi a z kaolinového dolu do Veverské Bítýšky lanová dráha. V Bítýšce byla plavírna, kde se kaolin zpracovával a dráhou se surovina vozila dále.

Přírodní rezervace "Slunná" - lidově "Prales"
Rezervace byla původně zřízena vyhláškou ONV Brno-venkov (28. 6. 1985), roku 1992 pak byla vyhláškou ministerstva životního prostředí č.395/1992 Sb. převedena do kategorie "Přírodní rezervace".

Přírodní rezervace Slunná leží uprostřed rozsáhlých lesních porostů nad údolím Maršovského potoka asi 1,5 km severně od Lažánek na okraji široce klenutého vrcholového hřbetu a směrem do údolí Maršovského potoka na prudkých svazích jihovýchodní až východní expozice. Jak již napovídá lidový název, jedná se o 'zbytek jedlo-bukového lesa pralesního charakteru s výskytem chráněných rostlin v podrostu' [1]. Nejmohutnější buky dosahují výšky až kolem 40 metrů a průměry kmenů dosahují při zemi více než jednoho metru. Kromě nezvyklých estetických zážitků se staletými velikány stromů zde na jaře můžeme pozorovat i některé vzácné druhy ptáků a začátkem léta vykvétající růžové bramboříky evropské.

Přírodní park "Údolí Bílého potoka"
Přírodní park vznikl dle odst. 10 § 90 zákona č. 114 transformací z původní "Oblasti klidu", vyhlášené 1. 1. 1979 ONV Brno-venkov. Park se táhne od Veverské Bítýšky až k Velké Bíteši. Zahrnuje téměř 15 kilometrů dlouhý úsek toku Bílého potoka v sevřeném a hlubokém malebném údolí, které prochází mírně zvlněnou náhorní plošinou. Zatímco na horním konci území je dno údolí v nadmořské výšce 430 metrů, na dolním toku nad Veverskou Bítýškou leží jen v nadmořské výšce 245 metrů. Strmé svahy údolí, na mnoha místech skalnaté, jsou souvisle zalesněny, tok potoka lemuje pohodlná cesta, vhodná pro pěší i cyklistické výlety.

Kromě několika starých mlýnů a usedlostí přibližně v polovině malebného údolí asi 8 km od Bítýšky leží Šmelcovna, obec s několika domky a malým kostelíkem. Od středověku až do počátku 19. století se zde zpracovávala stříbrná a železná ruda, což ostatně napovídá i název místa, odvozený od německého „schmeltzen“ - tavit. Místo je proslulé díky tradiční turistické akci Vítání jara, která se zde koná již od roku 1902 vždy první jarní neděli. Pamětní deska připomíná, že spolu se svými přáteli se této akce účastnil i básník Petr Bezruč. Přírodní park Údolí Bílého potoka zasahuje na území obcí Braníškov, Deblín, Domašov, Javůrek, Lažánky, Lesní Hluboké, Maršov, Přibyslavice, Svatoslav a Veverská Bítýška.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.marsov.cz/, na kterých najdete další informace.